Drobečková navigace

Úvod > HISTORIE > Jaroslav Tušla

Jaroslav Tušla

Narodil se 12. ledna 1912 v Českých Libchavách. Vystudoval reálku v České Třebové, kde maturoval v roce 1929. Od roku 1931 učil na školách v různých obcích lanškrounského okresu a od roku 1937 na měšťanské škole ve Výprachticích. Od roku 1943 zde působil ve funkci ředitele.

V roce 1944 byl totálně nasazen na zákopové práce v Horním Slezsku a na Opavsku.

Jaroslav Tušla

Konzervátorem státní péče a ochrany přírody se stal v roce 1960. V roce 1963 se stal členem Československé botanické společnosti při Československé akademii věd a začal spolupracovat hlavně s její východočeskou pobočkou. Zabýval se květenou Lanškrounska, Žamberecka, Ústeckoorlicka a Králického Sněžníku. Část svého herbáře věnoval Východočeskému muzeu v Pardubicích.

Ochranu přírody popularizoval v denním tisku, nejvíce v Jiskře Orlicka,

publikoval ve Zpravodaji ČSBS, v Listech Orlického muzea a v Časopise československých houbařů. Po založení Českého svazu ochránců přírody vykonával dva roky tajemníka okresního výboru a v roce 1987 byl oceněn Čestným uznáním.

V době svého působení na výprachtické škole Jaroslav Tušla poctivě pracoval až do roku 1973. Staral se o své kolegy, o materiální vybavení, o to, aby byl ve škole pořádek.

Ve vesnici byl nepsanou vůdčí osobností. Pracoval v divadelním kroužku, byl členem volejbalového družstva a stal se řečníkem při slavnostních i smutečních obřadech.

Tato vzpomínka na pana ředitele Jaroslava Tušlu byla věnována k jeho 85. narozeninám v roce 1997:

Pan ředitel Tušla. Byla to osobnost. Nebyl to manažer, ale pan ředitel s velkým „P“ i „Ř“, kterému šlo v první řadě o děti, o jejich výuku a o to, aby z nich všichni učitelé vychovali ukázněné a pracovité občany. Sám šel příkladem, byl učitelům oporou, mohli se na kdykoliv stoprocentně spolehnout.

Možná, že se dnešní „moderní“ době, dnešnímu volnému pojetí výuky a výchovy bude zdát trochu úsměvné, když napíši, že doprovázel každou třídu ráno k autobusu, když odjížděla na školní výlet, jezdil na každou exkurzi, organizoval pěkné výlety do přírody. Jak se každý běžný den otevřela škola, stál první na chodbě a sledoval dění od příchodu prvního žáčka do odchodu posledního ze školy.

V ruce držel neustále kulaté kapesní hodinky, přesně nařízené. Tehdy zvonek obsluhoval ručně školník a pokud se o vteřinu zpozdil, už pan ředitel pískal na píšťalku začátek a konec přestávky. To byla rarita výprachtické školy. Ale také, když jsme se opozdili my, učitelé, ať na dozor nebo do vyučování, zdvihl ruku s hodinkami a řekl: „Dcero (nebo synu), máš již tři minuty vyučovat.“ Neměl nástěnku, na kterou by dával písemné vzkazy. Všechno vyřizoval osobně, ústně, ještě nám připomněl, když jsme měli jet na nějakou schůzi nebo přednášku.

Jeho hlavní zásadou, kterou nám vštěpoval, bylo, nevynechávat zbytečně vyučování, nedělat z toho dětem holubník. Žádná akce není důležitější, než systematická, soustavná práce s dětmi.

Ale i na oslavy ve sborovně zbylo plno místa. Nezapomněl ani na jedny narozeniny a svátek kolegů učitelů. Pokud se konala oslava větší, moc se zpívalo. Pan ředitel a všichni učitelé s ním zpívali dlouho, dlouho. On znal snad všechny národní písničky, ale i všechny sloky u každé písně.

Chodil pravidelně na hospitace. Neurážel, ale pomohl, poradil.

V době, kdy byl ředitelem, nebylo mnoho peněz na opravy, na modernizaci. Ale to zase nebyl jeho koníček. A říkal, že už je starý. Až do generálky školy, která byla ukončena roku 1981, byl vodovod jen na chodbě, v každé třídě velká kamna a stupínek. Často jsme se nad tím pohoršovali, ale dnes napíšu něco, co je vlastně extrém – často si vzpomenu, že z toho stupínku jsme naučili víc a učili jsme děti ukázněné. Zatím mně nikdo nedokázal, že novými metodami (ale to nejsou metody nové, podle mě pro někoho jen pohodlné) vychovaní a vyučení žáci nejsou vzdělanější ani ukázněnější, ba často je to naopak.

Pan ředitel Tušla nám neustále připomínal Komenského – „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody.“

Na nástěnku na chodbu dával nové obrázky a celé soubory obrázků, které chodily jako pomůcky k výuce. Nezapomněl na žádné důležité výročí, ale ani na Slunovrat, prostě a jednoduše žil pro školu a pro děti. Měl rád přírodu a byl jejím výborným znalcem. Po celé vegetační období byly školní chodby plné kytiček, hub a trav. U každé byla podrobná legenda i s latinským názvem. To byla nádherná škola. Práci ředitele i učitele vykonával beze zbytku. A přitom skromnějšího člověka jsem nepoznala.

Byl výborným řečníkem. Už to, jak předstupoval před děti i dospělé se svou nádhernou češtinou, jasným vyjadřováním a vždy perfektním a hodnotným projevem, to ohromně působilo. Svými proslovy doprovodil i většinu výprachtických občanů na jejich poslední cestě.

I když se odstěhoval do Ústí nad Orlicí, zůstal náš.

Milena Csillagová