Drobečková navigace

Úvod > PREVENCE sociálně patologických jevů > Sociálně patologické jevy > Sebepoškozování - EMO

SEBEPOŠKOZOVÁNÍ

Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci

Záměrné sebepoškozování je formou sebepoškozujícího chování.
Stejně jako zneužívání alkoholu a jiných návykových látek, přejídání se a hladovění může sloužit jako strategie zvládání zátěže, technika navození relaxace, únik od bolestivé reality nebo daň za sociální interakci.
Proto je třeba záměrné sebepoškozování chápat jako závažný problém a důkaz hluboké psychické nepohody, který vyžaduje pozornost odborníků i širší veřejnosti.
Jeho výskyt se zvyšuje i v České republice, ovšem informovanost laické i odborné veřejnosti je stále spíše nízká. 
 sebepoškozovánísebepoškozovánísebepoškozování

 

 

 

sebepoškozovánísebepoškozovánísebepoškozování

 

 

 

Někteří tím trpí, někteří si nad tím ťukají na čelo.

Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší bolest psychickou.

Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout, narozdíl od bolesti psychické. Při pocítění bolesti mozek začne produkovat endorfiny, které přehluší stres a úzkost.

Jde vlastně o záměrné ubližování vlastní osobě, a to zejména řezání do rukou a zápěstí např. žiletkou, sklem apod. Ptáte se, proč to ti lidé dělajíí? Proč si úmyslně ubližují? Sami jste si tím třeba prošli a víte, jaké to je a co z toho máte. Ale myslím si, že většině z vás, tohle normální nepřijde...

"Měla jsem kámošku.....prostě, vždycky jsme se skvěle bavili, měli si o čem povídat. Ale postupem času se začala měnit. Obarvila si vlasy, lakovala si nehty na černo, už neposlouchala hipec. Řekla jsem si, že chce zkusit jiný styl života než ten, kterým žila dosud. Moc se mi to k ní nehodilo, ale budiž, nechtěla jsem jí do toho mluvit, protože začala být víc než přecitlivělá. Jednou ve škole se z pod mikiny objevilo její zápěstí. Nevěřila jsem svým očím ... rýhy od řezání!!! Chtěla jsem, abychom si o tom promluvily a prosila, ať to nedělá, ale ona mi na to řekla, že je to její život, že tohle jí osvobozuje a když nevím, co to obnáší, ať se jí do toho ne*eru. Od té doby se mnou nepromluvila ani slovo. Do školy přestala chodit, a tak se o tom ve škole začalo jednat. Prý byla nemocná. To byl vždycky její důvod nepřítomnosti. Nakonec někdo řekl, že je to psycho a že se šla podřezat a to se začalo opravdu řešit. Její matka musela chodit k psychologovi a kamarádka se šla léčit na psychiatrii. Lékaři říkali, že s ní bude sice hodně práce, ale že je silná..."
...a vy všichni, co tohle děláte, přestaňte! Uvědomte si, že kolem sebe máte lidi, co Vás mají rádi...

Důvody sebedestrukce

 

  • Láska - nešťastná láska se stává nejspíše nejčastějším důvodem, proč lidé začínají se sebepoškozováním. Milují někoho, ale ten o ně buď nestojí nebo je opustí. Člověk se slabou povahou to často nedokáže přenést přes srdce a uchýlí se k této možnosti. Velmi často to končí smrtí.
  • Omluva - jeden z nejhorších způsobů, jak něčeho litovat a omluvit se za to. Stává se to lidem, kteří se něčeho dopustí, nedokáží si to odpustit a protože už nedokáží ty výčitky snášet, ventilují je tímto způsobem.
  • Upozornění - snaha upozornit na sebe. Uchylují se k tomu jedinci, kteří jsou svým okolím opomínáni a velice je to trápí. Často se to také projevuje u lidí, kteří se tímto způsobem snaží požádat o vaši pomoc.
  • Ostatní - důvodů, proč se lidé uchylují k sebedestrukci je mnoho. Může se jím například stát, když je člověk pohlavně zneužíván a tímto způsobem se snaží svému trýzniteli zošklivit a mít tak od něj pokoj nebo s tím může někdo začít, když je pod tlakem šikany a snaží se tak vybít svou bolest.

Doporučení pro rodiče a přátele.

Pocity, které můžete mít při zjištění, že se vám blízký člověk sebepoškozuje:

1. Šok a odmítnutí:

Sebeubližující si lidé často svá zranění skrývají právě z obavy, že vás budou šokovat. Proto se ukrývají do dlouhého oblečení a při „nehodě“, kdy je zranění objeveno si vymýšlí nejrůznější záminky. Je to jejich tajný svět, o kterém se většina známých dozvídá náhodou a o to více jsou tedy šokováni.

Odmítnutí za šokem následuje. Je to běžný postup, kterým se člověk vyrovnává s věcmi, které jsou pro něj nepochopitelné. Přijmout tento fakt je velmi těžké a proto se může u vás dostavit deprese. Ubližování si ukazuje na emocionální bolest, která se v člověku ukrývá a popření od ostatních může být vyloženo jako popírání problémů, jež člověka trápí. Je tedy velmi důležité si uvědomit realitu a získat na věc náhled. To je pro vás v této situaci jistě velmi obtížné, ale uvědomte si, že poskytnout pomocnou ruku je velmi důležité!

2. Zlost a frustrace:

Velmi běžná reakce na zjištění sebepoškozujícího se chování je hněv a zlost. Prvně jej mohou vyvolávat lži, které „podivné“ chování doprovázejí. Tyto lži narušují přátelské vztahy mezi vámi a vašim blízkým a zákonitě vás zlobí. Rovněž je frustrující vidět, že se sám trýzní a nevědět, jak vlastně pomoci. Není důležité, jak moc se Vám nelíbí, co "sebeubližovatel" dělá, ani jak moc se ho snažíte kontrolovat, jednoduše toto ovlivnit nemůžete. I tato bezmoc ve vás může vyvolávat vztek. Je ale nutno uvědomit si,že sbezraňování je odlišné od běžného chování tím, že je důsledkem psychického trápení a váš hněv zde skutečně nepomůže.

3. Empatie a soucit:

Porozumění tomu, jak moc tito lidé trpí je dobré, ale ne bez výhrad. Dokážete sice pro ně mnoho udělat, pochopit jejich problémy, zároveň se ale sami můžete propadat do hlubin deprese. Empatie vám umožní vstoupit do vnitřního světa druhého a orientovat se v jeho situaci. Často můžete pocítit soucit a pokud vidíte, že sebepoškozování pokračuje, vyvolá to ve vás smutek. Zatímco empatie je mechanismem pomocným, u soucitu je tomu naopak, staví tyto lidi do podružné pozice a na jejich chování pohlíží negativně. Je třeba si uvědomit, že „sebezraňovatelé“ jej naopak vnímají jako pozitivní pomoc v náročných situacích! Nezapomínejte na to!

4. Pocity viny:

Sebeničení vašich blízkých ve vás může vyvolávat pocity viny, že jste nebyli a nejste dobrými rodiči, partnery, kamarády. Máte pocit, že jste jim nedali dost lásky, péče, podpory a náklonnosti, vyčítáte si, že jste nebyli v potřebný čas na správném místě či že jste dostatečně nenaslouchali. Toto ale není nutné, protože každý člověk má právo volby mechanismu, jak bude řešit své problémy a navíc místo výčitek je účinnější zeptat se, jak můžete pomoci a dát najevo, že za svým blízkým stojíte!

Co dělat a co nedělat:

URČITĚ ANO

Mluvte o sebeubližování – ignorováním problému nic nevyřešíte, mějte na paměti, že „sebepoškozovatelé“ se často stydí o problému hovořit, je to pro ně tabu. Přistupujte k nim s ohledem a trpělivostí, mluvte klidně, nic nevyčítejte, zajímejte se. Jde o první krok k pomoci. Samozřejmě budete rozpačití z toho, co říci a neublížit.

URČITĚ NE

Neklaďte otázky, pokud o tom váš blízký nechce hovořit, to by vedlo k odcizení a nemuselo by se vám již podařit navodit vztah důvěry. Nebuďte mu stále v patách, tento člověk potřebuje hodně soukromí, nekritizujte jej, nezvyšujte hlas, zcela se vyvarujte citového vydírání a zákazů! Velmi nevhodné je zesměšňování, podceňování, ale i přílišné zveličování problému.

Nabídněte pomoc:

Nabídnout pomoc je pro vás jistě těžké, ale sebeubližující si má stejný problém, neví jak o pomoc požádat, nebojte se tedy zeptat, co pro něj můžete udělat. Poohlédněte se po možnostech profesionální péče, poraďte se s přáteli, čtěte literaturu, hledejte na internetu, seznamte se s touto problematikou do hloubky. Pak platí jen jedno pravidlo: NEODSUZUJI, ROZUMÍM, POMÁHÁM.